Když jsem prozkoumával kalendář a ujišťoval se o tom, který dopravní prostředek hodlám podrobit náročnému testování tentokrát, nemohl mi uniknout ten fakt, že jen čtyři týdny po obrovském „americkém“ pick-upu Ranger se bude před mojí garáží tyčit jiný skvost, a sice Mazda BT-50. V tu chvíli jsem si sice rval vlasy na hlavě a hořce litoval toho, že se mi nepodařilo sladit oba termíny, nicméně o pár dní později jsem si uvědomil, že srovnávací test se dá udělat i jinak. Třeba tak, že jednou dáte do naprosto stejně znějícího nadpisu jedničku a podruhé dvojku. Vypsal jsem si tak na několik archů papíru základní informace a poznámky k Fordu Ranger a pak čekal těch pár týdnů na Mazdu. S jejím příchodem jsem byl najednou rád, že se auta v jeden týden nesešly. Ačkoliv mají totiž stejný základ, bylo řádění s každým z nich nakonec úplně odlišné.

O čtyři týdny později

Je opět sobota, tentokráte ovšem již odpoledne. Počasí je ale slunečné, stejně jako v případě Rangeru, jen test probíhá za trochu jiných okolností. Mazda BT-50 totiž nedostala žádná ozdobná cingrlátka a vše se tak může točit jen okolo terénních schopností, jež nyní neomezují nášlapné boční prahy. Můj malý off-roadový areál je na to jako dělaný, ostatně již příjezdová cesta podobná sinusoidě (jednou musíte přejet hrbol, podruhé díru) podvozek každého dopravního prostředku řádně prověří. V případě Mazdy se ale nejedná o nějaké to ověřování (tady se vážně dá jen důvěřovat), tohle je především o zábavě, jaká vás může v terénu potkat jen s ortodoxní čtyřkolkou. Tou by sice BT-50 nemusela být, stejně jako Ranger, ovšem po nepříliš složité manuální práci s redukcí vám jde výkon na všechna kola, přičemž volit můžete i nastavení točivého momentu.

Všech 330 Nm si tak můžete poslat do co nejnižšího spektra otáček, aby v případě nouze alespoň jedno kolo našlo náznak přilnavosti. Nezáleží přitom, v jakém terénu se právě Mazda pohybuje, problémem nemusí být ani menší říčka („vinu“ nese téměř půlmetrová brodivost). Jediné, co vám tak bude vrtat hlavou, je ten podivný kovový zvuk, jež se line v nepravidelných intervalech ze střechy. Jakmile ovšem zjistíte, že jde o „plácání“ antény, jako správný Kutil Tim pouze šáhnete po izolepě a vše bleskurychle vyřešíte.

Ostatně, právě pro pracanty je Mazda určená, zejména díky své ložné ploše schopné pobrat více než tunu materiálu. Jelikož se navíc nejedná o tak luxusní provedení, jako tomu bylo v případě Fordu, nebojíte se o ni a můžete s ní nakládat přesně tak, jak byste od daného modelu očekávali. Neznamená to ovšem, že v kabině by vládnul duch ze staveniště. Stejně jako u Rangeru máte i zde k dispozici solidní plasty, čalounění je sice o třídu níže (pouze výbavou, nikoliv zpracováním), ovšem pokud jste právě naložili paletu cementu, vadit vám to nebude. Doplňky jako rádio s přehrávačem CD, manuální klimatizace či elektricky ovladatelná okénka vám v tu chvíli budou připadat jako symbol luxusu, chromové okrasné prvky nejlépe vybavené verze GT pak budete mít téměř za hudbu budoucnosti.

Tak jako u Rangeru ale nejsou naprosto nedostupné ceny. Pokud chcete opravdový základ určený spíše pro náklady než pro osoby, můžete sáhnout po verzi Rap Cab 4×2, která bez DPH vychází již na 495.798 korun, s daní je pak za 590.000 korun. Testovaná Double Cab se pohybuje o dvě stě tisíc výše, za to ovšem přidává plnohodnotná sedadla ve druhé řadě. Luxusní provedení GT pak již stojí 880.000 korun, ovšem přidat byste k němu měli zcela určitě dvoubarevné „válečné“ pomalování (21.462 Kč). V tu chvíli se pak již bez problémů můžete rozhodovat, zda si pořídíte Mazdu nebo Ford, vzhledově i výkonově na tom totiž budou prakticky stejně. Pokud by ale tohle byl vážně srovnávací test, vycházelo by z něj následující poznání: Ranger XLT Upgrade je se svým stylistickým balíčkem spíše ozdobou, která ovšem nemá problém vyjet do terénu, zatímco BT-50 s prostřední výbavou TE funguje jako pracovní pick-up, jenž se po umytí může stát hvězdou přehlídek.