Když jsem prozkoumával kalendář a ujišťoval se o tom, který dopravní prostředek hodlám podrobit náročnému testování tentokrát, nemohl mi uniknout ten fakt, že jen čtyři týdny po obrovském „americkém“ pick-upu Ranger se bude před mojí garáží tyčit jiný skvost, a sice Mazda BT-50. V tu chvíli jsem si sice rval vlasy na hlavě a hořce litoval toho, že se mi nepodařilo sladit oba termíny, nicméně o pár dní později jsem si uvědomil, že srovnávací test se dá udělat i jinak. Třeba tak, že jednou dáte do naprosto stejně znějícího nadpisu jedničku a podruhé dvojku. Vypsal jsem si tak na několik archů papíru základní informace a poznámky k Fordu Ranger a pak čekal těch pár týdnů na Mazdu. S jejím příchodem jsem byl najednou rád, že se auta v jeden týden nesešly. Ačkoliv mají totiž stejný základ, bylo řádění s každým z nich nakonec úplně odlišné.

Z poznámek šíleného novináře

Je sobota ráno a počasí dává světu najevo, že se konečně umoudřilo. Sluníčko dokonce navíc i prohřálo vzduch a teplota začíná již krátce po osmé stoupat nad 25 stupňů Celsia. Zatímco moje fotografická dušička tak začíná brebentit něco o zaplaceném počasí a nejlepších podmínkách, jaké vůbec mohou nastat, řidič ve mně nesouhlasí. Turbodieselovému Fordu Ranger by totiž k pohonu daleko více prospíval chladnější vzduch, který by dost možná zvýšil 143hlavé koňské stádo o nějaké to hříbě. Pokud bych se podíval pouze na technické parametry v jejich horní části, pak by mě asi zmiňovaných 330 Nm točivého momentu mělo uklidnit, nicméně tam dole se píše něco o hmotnosti přesahující tři tuny, což už zas až tak povzbudivé není. Ale proč se vlastně zabývat papírovými hodnotami, když právě míjím motorkáře, který se zřejmě dodnes diví, jak mohla být jeho dvě kola poražena mými čtyřmi. Přitom z klidu na stovku se dostanou mnohem dříve než Ranger za rovných 17 sekund, nejvyšší rychlost 158 km/h pak překonají prakticky na trojku.

Je ale překvapivé, že třítunová váha se v zatáčkách ukazuje být dobrým společníkem, ačkoliv na rovinkách by se dala přirovnat ke mlýnskému kolu na krku. Jakmile se ale silnice začne kroutit, můžete v Rangeru díky permanentnímu pohonu zadních kol (čtyřkolku z něj uděláte pouhým pohybem redukční převodovky, která do hry zapojí i předek) přenášet hmotnost z jedné strany na druhou a nechat se tak ze zatáček vytahovat, i když v mnoha případech se vám může stát, že vyprovokujete i menší smyk. Ten vám ale na tváři vytvoří rohlík od ucha k uchu, co jiného máte taky dělat, když se právě nacházíte uprostřed driftu s třítunovým náklaďákem (Ranger byl podle českého zastoupení již od počátku koncipován jako nákladní vůz, ovšem s přesahem do segmentu osobních automobilů, alespoň co se výbavy kabiny týče). Právě hmotnost přitom hraje velmi důležitou roli, vůz totiž díky ní na vozovce opravdu sedí a nerozhodí ho jakákoliv nerovnost.

Stejně obdivuhodně se Ranger chová i v terénu, ačkoliv výbava XLT Upgrade řádění mimo silnici tak trochu limituje. Skládá se totiž nejenom z chromových doplňků předního a zadního nárazníku a korby, ale především také z bočních nášlapných prahů, jenž tak svým způsobem průchodnost Fordu těžkým terénem snižují. Navyšují ovšem jeho vizuální charakter (kombinace černého laku a chromu snad ještě nikdy nevypadala tak působivě), který je zvýrazněn také řadou doplňků v interiéru. Ten sice užívá „amerických“ plastů, ovšem pryč je již ta doba, kdy by na ně Evropan ani nesáhl. Táhlo ruční brzdy umístěné pod volantem pak evokuje Nový kontinent z padesátých let, kdy se po něm proháněly prastaré fordy či buicky.

Cena nové „fordky“ sice již léta dávno minulá tak neevokuje, nicméně stále je blíže Americe než Evropě. Ranger s 2,5litrovým turbodieselem vychází v základu na 629.990 korun, testovaný model XLT Upgrade pak stojí 864.990 Kč. V seznamu výbavy přitom už máte také ABS, klimatizaci či měnič na šest CD, stejně jako třeba čtveřici airbagů, zadní parkovací čidla (mnou snad nejvíce opěvovaná položka výbavy XLT) nebo kompas, inklinometr a teploměr venkovní teploty. Chcete rovnou podepsat objednávku, nebo si ještě přečtete test na Mazdu BT-50?