Poměrně často volím ke svým cestám dopravní prostředky jako je vlak nebo autobus. Je to jednoduché. Najdete si spojení a veškeré starosti s cestou samotnou necháte na přepravci. Jenže když jsem chtěla vyrazit na jeden hudební festival do Tábora, zdálo se mi to všechno nějaké složité. Ve finále mi kamarádka řekla, že když seženu auto, ona dodá vstupenky. A tak se stalo, že jsem se odvážila svého tatínka zeptat, zda by nebyl od té dobroty a nezapůjčil mi (nám) tu červenou věc, které s trochou nadsázky říká osobní automobil. Naše stará stopětadvacítka byla na několika místech už silně prorezlá a všeobecně vykazovala známky značné únavy, dá-li se to tak nazvat. Nicméně koncert jsem chtěla vidět a tak jsem na nic nečekala, nasedla a odjela do Prahy, kde jsem vyzvedla další dvě účastnice výletu za dobrodružstvím. Přesně si pamatuji na výraz v jejich obličejích, když jsem ukázala na auto na parkovišti a nadšeně hlásila, že jedeme tímhle… Pamatuji si také, jak jsme ty nejvíc prorezlé části karoserie zalepily reklamními samolepkami jednoho pražského rádia, pro které mám tu čest čas od času pracovat a plné očekávání jsme se vydaly na dlouhou cestu do Tábora. V autě bylo veselo i bez rádia. Vzduchem létaly vtipy na motoristické téma, na adresu toho nebohého stroje a tak podobně. Všeobecné veselí nenarušilo ani to, že jsme mírně zabloudily už za Prahou, protože jsem neměla dálniční známku a tak jsme se prodíraly okreskami a vískami. Myslím, že ještě dlouho nezapomenu na to, jak jsme jely jakýmsi lesem, čert ví kde a proč a najednou se proti nám vynořil traktor, který zabíral větší část silnice. Na tom by nebylo nic tak hrozného, kdybych nemusela přibrzdit. Nepatřím mezi razantní jezdce, co zbrkle přidávají plyn a pak zase stejně zuřivě šlapou na brzdu. Vyznávám klidný a nenápadný styl jízdy, aby spolujezdec necítil, kdy řadím, abych brzdila mírně a rozjížděla se plynule. Jenže traktoru jsem se trochu lekla a tak jsem brzdu přišlápla důrazněji než obvykle. Nešťastná škodovka, která už podle mého měla několik let odpočívat na vrakovišti, se proměnila ve snowboard. Cítila jsem, jak mě něco táhne k levé straně. Vzala jsem za volant a snažila se auto dostat na pravou stranu, ale jak jsem zmírnila brždění, měla jsem zase co dělat, abych neskončila v pravé škarpě. Obě mé spolujezdkyně se začaly smát. Myslím, že si ještě dlouho myslely, že to byl jen vtípek z mé strany, ale já si uvědomila, že s tím autem něco není v pořádku a to ne jen to, že nejde tachometr, takže netuším, jak jedu rychle. Z toho ostatně vznikla historka, kdy jsme si představily, jak nás zastaví příslušník a položí mi obligátní otázku: Slečno, můžete mi říci, jak jste jela rychle? Moje odpověď měla znít asi takhle: Ne, to vám bohužel neřeknu, ale řekněte mi to, prosím vás vy, protože my se už od Říčan hádáme, jak můžu jet asi rychle. Od toho incidentu s traktorem jsem jela velmi opatrně, brzdila zlehka, nechávala si bezpečné vzdálenosti a plyn přidávala s výrazným ohledem na stav vozidla i vozovky. Když jedu v autě sama, dejme tomu, ale měla jsem zodpovědnost za dva další lidi, nemluvě o těch, které bych svou nepozorností nebo zbrklostí mohla ohrozit v jiných autech okolo. Nebudu to zdržovat. Do Tábora jsem dojela. V podstatě autu asi nic moc závažného nebylo, ale já mám slabší nervy, takže jsem zvedla telefon a zavolala tátu. Chvíli jsem náležitě sakrovala a pak, když jsem se uklidnila, jsem mu vylíčila historku se snowboardem. Kdyby stál u mě, viděla bych, že vrtí hlavou. Odpověděl mi jen: Já myslel, že to víš, že levá strana brzdí jinak než pravá! No, tak to jsem opravdu nevěděla… Také je fakt, že od té doby se dopředu vyptám na všechny neduhy stroje, než do něho nasednu. Na druhou stranu, v tom autě jsme nakonec ještě ke všemu spaly, já u volantu… No, myslím, že to patří ke zkušenostem, které s chutí převyprávím někde na večírku nad skleničkou vína pro obveselení společnosti, ale na druhou stranu si nejsem úplně jistá tím, že si to chci zopakovat. Nebylo to TAK strašné, ale… Některé věci jsou fajn jen proto, že jsou poprvé a naposled. Každopádně jsme si svorně slíbily, že za rok si to dáme znovu v tomhle autě (naštěstí ale festival rok na to přemístili do Prahy, asi se jim něco doneslo o naší dohodě a nechtěli to riskovat). Mé kamarádky to auto ale absolutně nadchlo a trvaly na tom, abych to tlumočila mému tatínkovi, který se už tehdy rozhodoval, co s tím pekelným strojem dál. Nicméně jsem je v Táboře nechala jejich osudu, rozloučila se s nimi a odjela zpět do Prahy, kde jsem měla práci. Ony se měly domů dopravit vlakem až někdy odpoledne. Když jsem pak dost vyčerpaná dorazila domů a vyjmenovala svému otci všechny ty problémy, co mi znepříjemňovaly jízdu, bezelstně se na mě usmál a řekl své: Dojela jsi? Dojela! Tak co? Buď dobrodruh!… Nějak se nemohu zbavit dojmu, že v tomto bodě jsem svého otce poslechla až příliš ochotně.