Jak jsem se dostala ke své víkendové práci by bylo na samostatné povídání. Podstatné bylo, že jsem se měla stát motorkářem z povolání, což znamenalo, že vyfasuji služební skútr a budu se prohánět Prahou a okolím a hlásit, kde se co děje stran kultury. Znělo to hezky, dokud jsem nezjistila, že služební motocykl je v dezolátním stavu a nemohou mě s ním nechat jezdit. Tím pádem jsem dostala klíčky od tmavě modré Astry rok výroby 2000 a měla jsem se s její pomocí chopit práce. Nikdy jsem neřídila nic jiného než škodovku v poněkud horším než špatném stavu a jen jednou jsem jela úplně novým oplem, kterého jsem kamarádce vezla z prodejny. Modrá sympaticky vyhlížející Astra se při bližším ohledání ukázala jako poněkud obouchaná a něco pamatující Astra… Člověku se až nechtělo věřit, že to auto bylo jen pár let staré. Tehdy jsem konečně mohla zúročit roky ve vozidlech, které se dají shrnout pod jednotný název – vrak. Ono jakmile se auto stane služebním ve smyslu v jakém se služebním autem stala tahle konkrétní Astra, je více méně definitivně odsouzeno z údělu stát se spíš dřív než později vrakem. S tím autem za těch pár let jezdila strašná hromada lidí a nikdo se o něj v podstatě nestaral. Když s ním nikdo týden nejel, nedaly se otevřít dveře, a když jste je nakonec odlepili, trvalo to tak pět minut pekelného přemlouvání a honění startéru, než motor neochotně naskočil a pak ještě několikrát chcípl; chtělo to hodně trpělivosti. Na to, že to byl čistokrevný benzíňák, měl motor zvuk jako špatně seřízená dieselová lokomotiva, výfuk byl uvolněný a byla v něm díra, že jsem místy měla pocit, že spíš řídím helikoptéru. Jednoho dne jsem ale do auta nasedla po celonočním silném dešti, nastartovala, rozjela se, mávla na vrátného, projela pod závorou, dala blinkr, hodila levou a v tom se ozval zvuk tekoucí vody. Do klína mi hrkla tak deci vody a já nevěděla odkud. Strašně jsem se lekla. Prudce jsem zajela ke kraji chodníku a další deci hrkla na sedadlo pro spolujezdce, kde trůnil můj batoh. Zastavila jsem a na řadící páku vytekla další decka. Zmateně jsem se dívala kolem, odkud ta voda může… ze stropu… Bože můj! Světýlko nad zpětným zrcátkem bylo plné vody! Dodnes nechápu, jak je možné, že mi to nevyhodilo pojistky v celém autě! Guma nad předním sklem zjevně netěsnila, voda zatékala do interiéru a po čalounění vzlínala vzhůru a plnila prostor světla. Během rozjíždění, brzdění a zatáčení se voda vybryndala a na konci mého pracovního dne se dokonce při otevření dveří světýlko rozsvítilo, což jsem považovala za malý zázrak techniky. Tehdy jsem ještě samozřejmě nevěděla, co mě s tím autem může všechno potkat. Ale ve finále jsem si na tu hromadu plechu zvykla a všechny ty zlomyslnosti brala jako výzvu, zda to zvládnu nebo ne. Karoserii jsem přidělala také jeden šrám, takže ke mnohačetným škrábancům jsem i já přispěla svou troškou do mlýna, a to mírným promáčknutím vzadu na dveřích kufru. Jednou mi za jízdy upadlo pravé boční zrcátko, ale nerozbilo se, skočilo mi dokořán otevřeným oknem na sedadlo a sklo z něho mi sklouzlo do batohu. Jindy mi auto zastavilo uprostřed pustiny a já si s hrůzou uvědomila, že tohle není stará motorka, kde vám stačí trocha drátu, lepenka nebo něco podobného. Ještě než mě popadla panika a začala jsem hledat číslo na odtah, jsem cvičně otevřela kapotu a koukla na plastem zakrytý motor. Co na tom chceš vidět? říkala jsem sama sobě, ale i přes to jsem se naklonila pod kapotu a uviděla jsem, co se stalo. Byl vypadlý svíčkový kabel. Zastrčila jsem ho zpět a odfrčela. Fakt, že to auto více méně jezdilo jen na tři hrnce, jsem věděla dávno a přemýšlela jsem o tom, zda je to takový problém někde koupit nové kabely… Ale jak jsem řekla, bylo služební a já ho na starost neměla… Rok nato se zastavilo jen nějakých 200m od vrátnice a tehdy definitivně. Nechala jsem ho u chodníku a zavolala paní ředitelce s tím, že auto má tam a tam, a že jdu na tramvaj. Když se Astry asi za měsíc poté zbavili, bylo mi to vlastně líto. Motor se příšerně přehříval, byl hlučný a benzín přímo chlemtal. Spotřeba oleje byla přímo úměrná spotřebě benzinu a jediný plech snad nedržel na svém místě. Bylo odřené, omšelé, firemní samolepky byly z poloviny oloupané, vybledlé a nebo zkroucené, čalounění bylo zašlé a v kufru takový binec a špína, že jsem se umazala už jen při pomyšlení, že bych jen nakoukla dovnitř. Navzdory tomu všemu (nebo možná díky tomu) jsem si k tomu autu vybudovala hluboký cit. Je snadné se zamilovat do nového, úžasného a dokonale nastaveného a seřízeného auta. Tohle nemělo ani centrál, ani posilovač řízení, po pár hodinách v tomhle stroji jsem měla pocit, že jsem složila fůru uhlí, ale já se přesto vždycky strašně těšila, jak spolu budeme válčit. Vždy jsem ho pozdravila, vyklepala kobereček u řidiče, zula si boty, otevřela okénka, pustila hudbu a vyrazila s širokánským úsměvem! Ještě dnes se na některých večírcích vypráví vousatá historka, kdy mě kdosi zahlédl na jedné ze služebních vyjížděk za kulturou. Přijelo otřískané auto, co se otřásalo hrubou rockovou hudbou, otevřely se dveře, vyletěly boty, ztichla hudba, vystoupila Kateřina, obula si boty, zamkla auto, poplácala ho po střeše se slovy: ´Nikam nechoď, já se vrátím´ a odkráčela. Tohle auto Vás prostě nikdy nemohlo začít nudit! Každý týden se chovalo jinak (asi i podle toho, kdo s ním jel naposledy, kdo ví?). Letošní letní sezonu jsem měla konečně dostat tu slibovanou motorku, ale nějak se to zase nepovedlo a tak jsem dostala další služební auto; stejně modré, stejné značky, jen kombíka. Vyzvedla jsem si klíčky, seběhla na parkoviště a chvíli jen tak stála a dívala se na zánovní služební vůz. Vypadal tak vymazleně! Měl čisto v kufru! Měl posilovač! Měl obě zrcátka na svém místě! Na karoserii nebyla žádná šmouha od laku jiného auta, žádné rýpance ani promáčknutí! Ten auťák byl tak zoufale trapně dokonalý, jak tam stál a leskl se v dopoledním slunci! Dokonce chytil na první otočení klíčkem! Do prčic! pomyslela jsem si, Takové spolehlivé auto a takový osud ho čeká… a nemohla jsem nevěnovat vzpomínku mé oblíbené Astřičce, která měla všechny ty roztomilé neduhy, co z ní dělaly služebák se silnou osobností a každá cesta s ní byla jinou adventurní adrenalinovou záležitostí.