Bylo mi sedmnáct a jemu o rok víc. Byl krásný a holkám se líbil. Něco ode mě potřeboval a přijel za mnou na motorce. Někdo sní o princi na bílém koni, já viděla jen tu motorku. Čas běžel. Pohledný mladík si našel slečnu až ze Slovenska a dnes už mají i nějaké děti, jenže obraz motorky jsem ne a ne dostat z hlavy. Nevím přesně, kdy znovu se to ve mně probudilo, ale jednoho dne se to stalo. Zapsala jsem se znovu do autoškoly s tím, že si chci rozšířit řidičské oprávnění. Bylo to velmi obtížné rozhodnutí. Řidičák jsem měla čtyři roky, jezdila jsem bez nehody téměř se vším, co mělo čtyři kola a co se dalo dát do pohybu, protože tou dobou naše rodina vlastnila Škodu 100, pak Škodu 120 a nakonec dokonce i 125 s pěti rychlostmi. To byl mimochodem zajímavý kup, protože stála celých pět tisíc. Ovšem během několika let do ní táta úspěšně nasypal celé jmění. Ale to sem nepatří, zpět k mému druhému řidičáku. U zkoušek mi takový pohledný pán kolem padesátky povídá: Slečno, váš řidičský průkaz, prosím. Neochotně jsem mu jej podala a on mi místo toho podal test. Vyplnila jsem ho a odevzdala jako první, což mě trochu znepokojilo. Nicméně jsem měla jen jednu chybu a to ještě za jeden bod a myslím, že dodnes nepochopím, proč jsem odpověděla, jak jsem odpověděla na otázku jakou barvou je v zorném poli řidiče zobrazena mlhovka. To je v podstatě dneska už fuk. Řidičák mi vrátili a já se rozhodla, že je tedy čas i na tu motorku. Koupila jsem ji za dvanáct tisíc od pána, co ji měl v garáži a choval se k ní slušně. Když jsem ji poprvé uviděla, nevěděla jsem si rady ani s barvou ani s tím ostatním. Byla to přesně ta stejná motorka, co ji měl ten dívčí idol, ale tahle byla červená a mně se zdála nějaká větší nebo co. Měla jsem tu drzost, že jsem na ni nasedla a projela celou Prahou domů za asistence mého kamaráda na o něco mladším modelu. Doma jsem tu drobnost, že jsem se stala majitelem oprávnění řídit velkou motorku, zatajila i s tím, že jsem si nějakou pořídila. V dnešní době není Jawa 350 – 638 žádná velká motorka, ale nebavíme se tu o pionýru ani o pařezu! Málo platné, ta červená potvora váží kolik váží, má nádrž na sedmnáct litrů a sto dvacet kilometrů v hodině pro ni taky není problém. Už cestou domů jsem si říkala, že první, co změním, bude barva. Ta šípková červená mi nějak neseděla… No, nemusím zdůrazňovat, že motorku mám čtyři roky, je stále šípkově červená a jediné, co jsem na ní změnila, byly vaky na vidlicích, které jsem s pomocí kamaráda vyměnila za chromované. Stejný mladý muž mě zbavil přední plastové masky, které jsem přezdívala nočník a konstrukce motorky byla obohacena o kufr. Jinak jsem s ní neudělala nic. Začala jsem jí familiérně říkat Beruška, a i když na ní nejezdím moc často, každou vyjížďku si náležitě užívám i přes to, že vím, že se mi může každou chvíli stát nějaký zádrhel. Defekt je u Jawy roku výroby 1988 něco jako přeháňka v dubnu. Víte, že každou chvíli přijde, jen nevíte přesně kdy a kde Vás chytne. Můj dvorní opravář, pokud ho tak mohu nazývat, má díky mně obohacený soubor historek, které se dají vyprávět třeba u táboráku nebo mezi ostatními milovníky motocyklů. Obvykle se mi neposmívá jako ostatní mladí mužové, ale dává k lepšímu má ženská řešení, díky kterým se vždycky vrátím zpět i s tím zpropadeným defektem. Nemám pocit, že jsem technické střevo, ale automechanik také nejsem. Obvykle na vysvětlení toho, co se stalo, přijdu selským rozumem a analýzou příznaků. Pak zvednu telefon (telefon je jedním z nejúčinnějších opravných prostředků) a zavolám Jiřímu s tím, že Beruna dělá to a nedělá tohle. On se zamyslí, dá mi radu a já si s tím poradím po svém. Ne zřídka se stávalo, že jsem k němu do dílny dorazila s cívkou přilepenou náplastí i s polštářkem a zafixovanou klacíky, rozvodnou skříňkou, ke které byl přilepený klíček lepenkou a podobně. Hrdá jsem ovšem na řešení kolosálního problému upadlého výfuku. Ztratila jsem po cestě oba šroubky, které držely tlumič výfuku a ten mi na sjezdu z rychlostní silnice u Mladé Boleslavi vypadl ven. Sedla jsem si bezradně do škarpy a dívala se na příšerně špinavý tlumič a přemýšlela, co teď. Od té doby už vozím vazařský drát, ale tehdy jsem ho ještě v povinné výbavě jawaře dobrodruha neměla. Nakonec mě napadlo to, co nenapadlo ani jednoho z mých později dotazovaných kamarádů a to, že jsem si půjčila jeden šroubek z druhého výfuku a dojela jsem na jeden a jeden. A takhle bych mohla ještě dlouho pokračovat. Ať je to jakkoli nespolehlivý stroj, ať už mi ta uličnice červená provedla jakoukoli záludnost a nechala mě někde uprostřed cesty, nezanevřela jsem na ni a se svým ženským přístupem s ní míním válčit tak dlouho, jak to půjde, protože je to málo platný, ale je to moje Beruška a co já bych si bez ní přeci jen počkala? Je to jako s domácím mazlíčkem, člověk prostě nemůže vidět náklady a škody, ale hlavně tu radost! Možná je stará, možná není tak silná, možná si na ní jednou vážně natluču a třeba to ani nebude má vina, ale ta radost, když chytne na první našlápnutí, když vezmete za plyn a ona se rozjede… Co na tom, že si hned u první benzinové pumpy většinou zlomím pěstěný nehet při otvírání nádrže? Co na tom, že mi helma narovná přírodně vlnité vlasy a zničí jakoukoli frizúru? Co na tom, že prý holky na takové motorky nemají sedat jinak než jako spolujezdci? Já jsem řidiče k motorce neměla, ženské řešení velelo, nauč se to řídit sama!