Je mi vcelku jasné, že ne každý má doma veterána a ti z Vás, co ho mají, ho určitě nemají ve stavu, v jakém se nachází ten náš. Mám to štěstí, že mým otcem je v podstatě sympatický blouznivec a dobrodruh, který má zálibu ve starých věcech (tuto zálibu jsem ostatně bezezbytku zdědila). To auto bylo staré, už když ho koupil, což bylo někdy na konci sedmdesátých let a má matka ten skvost našeho poválečného automobilového průmyslu nazvala už tehdy hadrem (a přiznejme si to, nebyla daleko od pravdy). V tom tehdy ne tak nevšedním autě jsem ovšem prožila zcela a velmi nevšední zážitky, kterými se nikdo z mých spolužáků nemohl pochlubit. Nezřídka kdy něco upadlo, výfukem počínaje, střechou konče a té legrace, co si člověk užil, když se za jízdy mohl vyklánět, nebo mu prostě jen uletěla čepice, která nás měla chránit před účinky slunečních paprsků! Řeč je tu totiž o Škodě Felicii vyrobené v roce 1961 v citrónově žluté barvě. Díky tomuto automobilu jsem prožívala neuvěřitelné příhody a historky. Pamatuji si, jak šly špatně zabouchnout dveře u spolujezdce a člověk jimi musel vždycky děsivě třískat (což nenáviděli všichni majitelé zánovních vozů, ke kterým jsem pak nastoupila, protože zvyk je prostě železná košile a tak jsem si mnohokrát vyslechla něco ve smyslu: To s tím musíš tak třískat? Jak jsem předeslala, často jsme ztráceli kousky auta za jízdy, někdy to byly jen drobnosti, jindy celý výfuk i s tlumičem. Nechtějte vědět, jaký zvuk pak to v podstatě malé auto vydávalo… Za letních průtrží mračen do auta trestuhodně pršelo spoji mezi karoserií a plátěnou střechou, které obstarávaly jen jakési patentky. Když jsme vezli sestřenici a seděli jsme vzadu já, můj bratr a mezi námi naše velká sestřenice, vykřikovala téměř vždy větu (která se později stala více než památnou): Mám slepené plíce! Tím naznačovala, že v tom autě je všechno, jen ne místo pro tři lidi na zadním sedadle (ostatně Felicie byla sporťák, tedy automobil pro dvě osoby). Pamatuji si, že se do kufru pohodlně vešel dvanáctiletý hoch a že na místo, kam se skládá plátěná střecha si posedalo a na sedadla vmáčklo dohromady něco kolem patnácti lidí a už tehdy stařičká felda všechny ochotně vyvezla kamsi na kopec. Milovala jsem to auto, jak jen může dítě něco takového milovat. Říká se, že první lásky nerezaví, ale o karoserii ubohého a ne příliš opečovávaného vozu to bohužel neplatilo. Tenhle úchvatný sporťák dosloužil v roce 1992, kdy byl jeho stav už víc než havarijní a od té doby smutně stojí v garáži a čeká na své znovuzrození. Plánovali jsme ho s tátou už dávno, ale znáte to, pak Vám do toho něco vleze, peníze se rozkutálejí jinam, než se měsíc s měsícem sejde, je rok za Vámi a tak to jde dál a dál, až zjistíte, že to ubohé auto stojí patnáct let v garáži a marně čeká na generálku. Rok co rok mě posedne rarach a začnu se vyptávat známých a kamarádů jak, kde a asi tak za kolik by se to či ono dalo udělat, ale pak to jednoduše vzdám. Přiznejme si to, jsem nemajetná a neumím vydělat a následně ani ušetřit peníze… Dívám se na fotky z dětství a prostě nevěřím tomu, že to nepůjde opravit. Takže otázka nezní – Opravit? – ale spíš – Kdy, kde a za co. Možná, že nemám ve spoustě věcí v životě úplně jasno, ale jedno vím určitě, tuhle Felicii dají do šrotu jen přes mou mrtvolu.